SBÍRKY BÁSNÍ

Slovo úvodem

Leonardo da Vinci řekl, že obraz je namalovaná báseň. Avšak všechny básně, nelze v krátkém životě lidském namalovat. Některé okamžiky jsou tak silné, že je možné je nejenom prožít a přežít, ale také vyjádřit a předat skrze psané slovo pouze v básni. Básně, které jsou zaznamenány v těchto třech sbírkách, vznikaly asi od roku 1990 a vznikají dosud. Původně jsem je nedávno chtěla seřadit a upravit do textu pouze pro svou dceru, jako poselství, jež pochopí třeba za 10 – 20 let. Zjištění, že je o ně zájem i u ostatních a v přítomnosti, bylo důvodem většího vydání než jednoho kusu. Snad není ode mne troufalé, když své básně přirovnám k japonským haiku, což je styl japonské básně, která má minimálně 17 slabik ve třech verších. Zachycuje jedinečnost a sílu okamžiku, který básník, filozof či samuraj zahlédne v přírodě v krátkém neopakovatelném momentu, nebo po meditaci. Skrze básně se podobným způsobem snažím zaznamenat rovněž sílu okamžiků, které mne mým životem provázely a stále ještě provázejí. Toť okamžiky, které člověk prožívá na cestě, jejíž směr nevolí rozum, ale srdce. Na cestě, kde člověk zápasí sám se sebou, a s tím, co je silnější než on. Na cestě, kde se láska střídá se smrtí, vzletem i pádem, vězením i svobodou, se zrozením i znovuzrozením.

Magdaléna Verneová (pseud.) L.P.2013

Anotace

Současná západní tzv. civilizovaná a demokratická společnost ještě stále nepřímo nutí současného člověka v první řadě myslet, nikoliv cítit. Oproti agresivním a lživým neustále se opakujícím reklamním sloganům na cokoliv by mohla báseň působit na člověka jako pohlazení motýlích křídel, ale také jako blesk, který obsahem svých slov zasáhne čtenáře u dveří jeho třinácté komnaty, která skrývá těžší a delší cestu, než kterou člověk urazil ve vědě a technice. Je to cesta srdce, které je sídlem citů, které nás učí lásce mnohdy i proti naší vůli a proti našemu egu. Právě zde se člověk tím méně vyvíjí, čím více se obklopuje pohodlím, a podává výkony, díky kterým si může pořídit spoustu věcí, které ve skutečnosti nepotřebuje. Dnešní člověk má všeho víc, než spotřebuje, aby zapomínal, co opravdu potřebuje. Pokud ale člověk uzná za důležité také své city, a přizná se k nim, může napsat báseň, nebo se stane, že ona si náhodou najde jeho. Mnozí své city vnímají, ale neumí jim propůjčit slova. Ale jsou i tací, kteří považují své city za slabost , kterou před světem musí skrýt. I pro ně jsou psány básně. Básně jsou natolik důležitou, nově pojmenovanou realitou, že si nakonec samy u básníka vynutily formu a tvar, v podobě těchto sbírek, které se vám teď dostaly do rukou. Chtěly vzlétnout do světa lidí, aby tam stejně jako motýli hledaly svůj cíl.

Magdaléna Verneová

Obsah – s vlastními ilustracemi
I. Noční motýl před svítání
II. Denní motýl po svítání
III. Polední motýl

celkem stran – 207